Veľká Fatra aneb "to je drsné!"
Byl čtvrtek 10. září 2015, 16:00, a parta sedmi lidí byla natěšená na následující víkend. Všichni byli připraveni na výlet na Slovensko - dalo by se spíš říci na ochutnávku Slovenska. Matěj a Robin Raškovi, Radka a Luky vyjížděli autem; Johny, Richy a Milan (Lukyho kamarád, který se k nám na výlet přidal) vyráželi trošku později vlakem. Cílem byla chata Slovenských ochranářů přírody v Lubochnianskej doline (nejdelší údolí na Slovensku). Byli jsme velmi rádi, že se nám tato chata podařila zařídit, neboť náš výlet měl původně proběnout na Oravě. Předem domluvená chata se bohužel nestihla zrekonstruovat a tak jsme museli docela rychle improvizovat a hledat náhradu. Pomocnou ruku nám podal Maťo alias "Fidel" - bývalý skaut z Ružomberka a aktivní ochranář přírody ve Velké Fatře. Maťo, díky! Nikdo nelitoval, že se místo konání změnilo.
Když jsme přijeli do Lubochně, začalo pomalu, ovšem vytrvale pršet. Déšť zesiloval a zesiloval, ovšem my jsme věřili, že se počasí nakonec uklidní. Na chatě jsme si zatopili a povídali si s Matěm. V tuto dobu kluci ještě vůbec netušili, jak na ně tento výlet a slovenská příroda nakonec zapůsobí. Někteří usnuli poměrně brzy - zřejmě je unavilo cestování, a my ostatní jsme šli spát hodně po půlnoci.
Jako první se probudil Maťo a Milan. Luky se pak nim přidal a již brzy vzbudil zbývající členy výpravy - dle Milana příliš "opatrně", dle Radky příliš "drsně" - jak mohou mít dva lidé zcela odlišný pohled na tu samou věc :-). Při pohledu na oblohu to velmi dlouho vypadalo, že náš dnešní pochod na Smrekovicu bude zklamáním, neboť vrcholky hor byly obklopené silným oparem a nad ním se nacházela docela nízka oblačnost. Pochod v mlze tedy nesliboval příliš mnoho hezkých zážitků.
A tak jsme vyrazili na první výlet. Část osádky odvezl na start Maťo a část Luky. Společně jsme vyrazili směr hotel Smrekovica, kolem Blatného jezera, které ovšem bylo v tuto dobu zcela vyschlé. Maťo se zde s náma rozloučil a my jsme pokračovali dále sami. Mlha, jakoby se nakonec rozhodla nepokazit nám zážitek, se před námi rozestoupila a my jsme směle nastoupávali výškové metry. Když jsme dorazili nahoru, kluci poprvé poznali, jak tam hodně fouká. Tato část Fatry je tím docela známá. Pokračovali jsme pak dále po hřebeni směr Rakytov. Počasí nám sice tolik nepřálo, byla malá viditelnost a vrcholky kopců byly pořád zahalené mlhou, ale i přesto byla u kluků znatelná malá dávka nadšení z toho, co zde vidí. A to ještě netušili, co uvidi následující dva dny.
Cestou na Rakytov jsme potkali baču se svým stádem ovcí a třema krásnýma Border Koliema. Hezky jsme si popovídali, kluci hladili pejsky, kterým se to evidentně hodně líbilo. Jakmile jsme došli pod Rakytov, zjistili jsme, že se oblačnost nezvedla a tak nemělo smysl na Rakytov stoupat (byl celý v mlze). Dali jsme si zde svačinku a pomalu se vraceli zpět k autu. Jakmile jsme došli k autu, museli jsme vyřešit malou matematickou úlohu - 7 lidí, ale auto pouze pro 5 (Maťo se svým autem již odjel). Naštěstí jsme se nacházeli na cestě se zákazem vjezdu (bez povolenky) a s nulovým provozem a tak jsme úlohu vyřešili lyšácky - 5 lidí na sedačkách, Matěj a Johny v kufru :-). Na chatě jsme si uvařili párky, zahráli Bang a již kolem půl jedenácté jsme všichni leželi v posteli a těšili se na další den.
Pohled z okna v sobotu ráno nás nabíjel pozitivní energií. Mlha nás sice pořád trošku strašila, ovšem nad ní již vykukovalo sluníčko, které nám dávalo naději, že dnes bude na kopcích hezčí počasí. Po snídani jsme vyrazili směr Borišov. Trasa byla hned zpočátku velmi náročná. Téměř kolmé stoupání do kopce okamžitě prověřilo naši fyzickou kondici. Kluci kopec zvládli bravurně, Luky s Radkou a Milanem se přeci jen tolik nehnali a nechali si nějaký ten čas na odpočinek. Luky tajně doufal, že tentokrát budou výhledy hezčí, než včera a že se skautům budou líbit. Odpověď dostal relativně brzo - cvakající foťáky i mobily, a hlášky typu "ty jo, to je drsné!" mluvili za vše. A když Richy navrhnul, zda si nevylezeme na další kopec s lepším výhledem, tak všichni do jednoho souhlasili.
Na chatu pod Borišovem jsme se dostali přes Ploskou a cestou se bylo pořád na co koukat. Na chatě jsme se rozdělili. Milan s Richym zůstali dole a zbytek týmu vyrazil na vrchol hory Borišov. Cesta trvala zhruba půlku toho, co říkal ukazatel a výhled stál za to. Nyní už nás čekala pouze cesta dolů do údolí a návrat na chatu. Na chatě jsme si udělali večeři - špagety s rajčatovou omáčkou zasytily všechny (nejvíc asi Johnyho, který si 3x přidal :-) ). Večer nás přijeli navštívit bratr a taťka od Lukyho, udělali jsme si malý táborák, zazpívali si a šli unavení spát.
Neděle začala snídaní a úklidem chaty. Maťo dorazil na chatu v předstihu a se vším nám pomohl. Jakmile jsme měli všechnu práci hotovou, vyrazili jsme do Kalamien - malá obec severně od Ružomberka nám nabízela dvě atrakce - Liptovský Hrad a přírodní termální koupaliště. Cesta na hrad byl náš poslední výstup. Počasí bylo naprosto parádní, na hradě krásný výhled na Nízké tatry, Liptovskou Maru, ale i např. Roháče. Zde jsme pořídili jedny z posledních fotek a vydali se dolů. Na termální koupaliště jsme se těšili, ovšem nakonec do něj vlezli jen Johny, Richy, Matěj a Luky. Voda byla příjemně teplá a krásně se v ní odpočívalo.
U koupaliště jsme se naposled rozdělili. Milan, Johny a Richy jeli s Maťem do Ružomberka na vlak a Luky s Radkou, Matějem a Robinem vyrazili na krátký výlet na Salaš, kde kluci poprvé ochutnali pravý ovčí sýr i s žinčicou. Sýry chutnaly, žinčica už méně :-). Domů jsme dorazili večer. Všichni plni zážitků přemýšleli, kampak se podíváme příště, až pojedeme na Slovensko.... mno, plány už nějaké máme ;-)
