Beskydských 80km na plný plyn

Velitelský čas ukazoval 9 hodin a 20 minut, když jsme s úsměvem na tvářích vyráželi z Frýdlantského nádraží směr Lysá hora. Záhy pořízená fotografie jasně prokazovala naše odhodlání. Onďa (Malina), Stulda, Ondra (Syrovátka) a Luky s lehkými batohy na zádech kráčeli ranně orosenými ulicemi Frýdlantu, plně si vědomi, že jsme teprve na zacátku naší výpravy - výpravy, která má ukázat skutečnou sílu a odolnost všech zúčastněných. Cíl byl zcela jasný - ujít na jeden zátah - bez přespání - z Frýdlantu nad Ostravicí do Nového Jičína přes vrcholy Beskyd.

 

  1. Lysá hora
  2. Smrk
  3. Pustevny
  4. Radhošť
  5. Velký Javorník

 

Ondra Syrovátka se měl, z časových důvodů, od nás odpojit už po sestupu ze Smrku, ale i přesto byl plnohodnotným členem naší výpravy. Svižným krokem jsme tedy vyrazili vstříc nové výzvě, nečekajíce, co (a kdo :-) ) všechno nás během našeho výletu ještě potká. Ulice míjela ulici a my jsme se pomalu dostávali z centra Frýdlantu na jeho periferii a dále pokračovali přes chatovou oblast směr Ivančena. První příležitosti vychutnat si kvality místního Beskydského zdroje vody jsme se chopili zcela automaticky. Luky si vyměnil veškerou svojí zásobu vody za čerstvou, beskydskou pramenitou vodu. Ostatně toto se vlastně stal jeho pravidelný rituál na všech beskydských pochodech.

Stulda, který si následně sám nadělil přezdívku Traktorista, svým typicky výřečným projevem vesele zdravil každou osobu, kterou jsme cestou potkali. A že se z jednoho takového pozdravu stane krásné zpestření pro několik následujících hodin, to snad netušil ani on. Holky jsme potkali ve vlaku, kde již první ocní kontakt zapálil jiskricku vzájemných sympatií. Ačkoliv jsme se plně soustředili na náš výkon, přesto se nám opět povedlo holky potkat - tentokrát již po cestě na Lysou horu. Jakýmsi záhadným kouzelnickým trikem, který nám děvčata zarytě tajila, se jim podařilo nás výrazně předehnat, přestože jsme vyráželi dříve, než ony. My tak nejak tušili, že se asi z Frýdlantu dopravily autobusem do Malenovic, ale velmi ochotně jsme hráli 'hru', že holky umí čarovat ;-).

Cesta na Lysou horu byla velmi svižná a zvládli jsme ji v parádním čase. Vrchol samotný nás přivítal trošku pochmurně. Tvořící se mlhovina a hustá oblačnost nám nedovolovali vychutnat se výhledy do údolí. A zde, v tomto počasí, po malé euforii ze zdolání prvního vrcholu Luky poprvé 'povolil opratě' a z jeho původne zasádního zamítnutí jakýchkoliv zastávek v hospodách nakonec téměř sám navrhnul, abychom si dali gulášek a pivíčko :-). Ano, nikdo nejsme dokonalý, ovšem vše má svá pro a proti. Díky naší zastávce nás dohnaly dvě kouzelnice a tak jsme se v hospodě na Lysé mohli představit a společne si vychutnat 'jedno orosené' :-). Onďa si samozřejme zcela dobrovolně zvolil Kofolu a určite si jí vychutnal ne méně, než my.

Slovo dalo slovo a s holkama, Míshou a Hankou, jsme společne sestupovali směr Ostravice. To už jsme všichni tušili, že se nám spolecně jde velmi příjemně a tak jsme si cestu dolu krátili vzájemným seznamováním se. Cesta ubíhala rychle a v Ostravici jsme se octli coby dup. To měla být konečná stanice pro Míshu s Hankou, ovšem, jak jsme záhy poznali, tak kouzlit neuměly pouze ony, ale i my, neboť se nám podařilo vyčarovat jejich zájem pokračovat s náma i na Smrk. Bylo to velmi odvážné rozhodnutí, které devčata vykonala během zrovna začínajícího deště. Ovšem troufnu si říct za ně, že tohoto rozhodnutí nelitují. Výstup na Smrk se nadále nesl v duchu povídání si a zjišťování, co kdo ve svém živote prožil a dokázal. Stulda, jehož povolání se Mishka snažila, zpočátku neúspešně, poznat se dobrovolně pasoval do role 'Traktoristy' :-). Tato hra byla samozřejmě ochotne přijata a tak jsme si krásně krátili čas při výstupu na Smrk. Onďa, náš nejmladší člen výpravy, se rozhodl, že se pokusí na Smrk vystoupat stejným tempem, jako na Lysou horu a tak se od nás brzo odpojil a pádil nahoru, seč mu nohy stačily.

Smrk byl sám o sobě krásnou odměnou - zejména pro naše kouzelnice. Do pamětní knihy jsme svižně vykonstruovali několik veršů, občerstvili jsme se různýma energetickýma tyčinkama, které ovšem velmi rychle přešly do defenzivy, když Hanka vytáhla z batohu pravé a nefalšované maminčiny řízky ;-). To proste nešlo odolat. Vrchol Smrku jsme si ješte chvíli užívali, provedli několik normálních i nenormálních fotek a vyrazili jsme pomalu směr Čeladná. Cestou dolů nás zastihl první a vlastně i poslední vetší déšť. To byl první okamžik, kdy si Luky uvědomil, že částecně podcenil přípravu, když na déšť nebyl dostatečně připravený. Naštěstí to byla jediná vážnější přeháňka celého výletu a brzo skončila. Do Čeladné jsme dorazili po cca. 2 hodinách sestupu a vědeli jsme, že se naše parta musí rozdělit. Nutné předání kontaktu předcházelo několik posledních fotografií. Ondra Syrovátka a naše dve kouzelnice již nemohli nadále pokračovat. Druhá půlka cesty (z Frýdlantu na Čeladnou to bylo cca. 40km) již zůstala zcela na bedrech Onďi, Stuldy aka Traktoristy a Lukyho. Čekal nás výtup na Pustevny...

... výstup, který není príliš záživný, ale byl klíčový pro zdolání celé naší trasy. Byl to poslední skutečně težký výtup. Dále už nás čekal jen Velký Javorník, což je vrchol se snadným výtupem. Na Pustevny se musí nejdříve vyjít po asfaltové silnici k Malé stolové po cestě, která je zrádná svojí povahou - každých cca. 40 metrů se točí a když už má člověk pocit, že je na konci, opět se za zatáčkou objeví... po 40 metrech další zatáčka :-). Luky na tuto cestu kluky psychicky připravoval již od začátku výpravy a je potřeba uznat, že když jsem si cestou povídali, tak nám to tak strašné nepřišlo. Malá stolová se nachází zhruba v polovině výstupu na Pustevny, druhá půlka cesty již prochází lesy, paloučky, díky čemuž je cesta zábavnější. Na tuto část trasy jsme poprvé potřebovali použít další část naší výbavy - čelovky. Slunce již nemělo dostatek motivace koukat se na ty blázny, co lezou po horách a tak raději zalezlo :-). Na Pustevny jsme dorazili a v okamžiku, kdy jsme se koukli na první otevřený hotel, bylo nám všem zřejmé, že bychom se rádi osvěžili a na chvilku si odpočali.

Na Lukyho v tuto dobu přišla první menší krize - svaly na lýtkách začali vysílat signály o tom, že už je to pomalu přestává bavit :-). A stehna, ta aby nebyla pozadu, tak se velmi ochotně přidávala. V restauraci jsme se všichni osvěžili a Stulda s Lukym se z chutí zakousli do utopence. Následná cesta vedla směr Radhošť a pak do sedla Pinduly.

Na Radhošti jsme se zastavili a Onďa s Lukym si vyměnili promočené a propocené ponožky. Úleva se dostavila téměř okamžitě a tak nám cesta dolů do údolí ubíhala velmi rychle. Tak... a teď už jen Velký javorník! Poslední výstup! Věděli jsme, že nejhorší už máme za sebou... fyzicky nejhorší... psychicky nejnáročnější část byla pořád před náma. To jsme ovšem v tu dobu ještě netušili. Během výstupu na Javorník jsme si dlouhou chvíli krátili hraním Slovního fotbalu a tato zábava nám vydržela téměř až k vrcholu. Krize následně dolehla i na Stuldu, který vypadal, že těsně před vrcholem mele z posledního :-). Na Javorníku ovšem okamžitě pookřál a sám nadšeně navrhnul, že když už jsme tady, musíme vylézt na rozhlednu - a bez držení se zábradlí! A tak jsme taky udělali. Nahoře jsme si odpočinuli a pomalu se netěšili na poslední část naší cesty - dojít do Nového Jičína. Onďa během převlíkání dlouhých kalhot navrhnul, abychom šli alternativní cestou - ne po hřebeni do Mořkova, ale jít do Veřovic a do Mořkova dojít po silnici. Luky nejdřív trošku protestoval (ačkoliv, jako obvykle :) ), ale nakonec jsme se demokraticky domluvili, že půjdeme právě touto trasou.

Tato poslední část se ukázala, jako nejméně zábavná. Ani ne tak proto, kudy jsme šli, ale zejména proto, že jsme již všichni cítili, jak blízko jsme cíle a že tam není žádná výzva v podobě nějakého výstupu. Zbývalo prostě další cca. 4 hodiny klást nohu před nohu, až do cíle. Když jsme došli na okraj Veřovic, slunce se opět rozhodlo podívat se, zda to ti šílenci nakonec nevzdali. No uznejte, že jsme sluníčko nemohli zklamat :-). Únava se k nám začala přibližovat mílovými kroky, přestávky jsme dělali častěji, než kdykoliv předtím a téměř jsme usínali za chůze. V Životicích jsme potkali policejní hlídku, která vyšetřovala ošklivou dopravní nehodu. Ještě nějakou dobu jsme mlčky šlapali probouzející se Žilinou, kde nás občas mile překvapilo např. čerstvě vyprané a navoněné prádlo. Maličkost, kterou si během normálních dní vůbec nevšímáme. A pak to přišlo...

... dopravní značka "Nový Jičín". Přemýšleli jsme, kdy jindy se nám líbila více, než v tento vzácný okamžik. A najednou se nám šlo tak nějak lépe - zrychlili jsme krok a těšili jsme se na snídani, kterou v mezičase s úsměvem na tváři a natěšená připravovala maminka do Onďi. Snídaně byla... boží... včetně pivka, které vařil sám Onďův taťka - normálně pivo v 8:20 ráno nepijeme, ale teď jsme prostě nemohli odolat. To nešlo :-).

Celá neděle pak byla ve znamení regenerace. Dali jsme to! Osmdesát kilometrů v Beskydech.A co bude příště? Za dva týdny stovka! Kdo půjde? :-)

Fotky nejsou úplně v pořadí, ve kterém jsme je fotili, ale už nemám sílu to měnit ;-)